Hry jsou na úrovni porna

Ahoj, jsem Helmut, opravář komínů.

Ahoj, jsem Helmut - opravář komínů.

Od května minulého roku jsou dle amerického federálního fondu hry považované za umění. Stručně řečeno, mají právo na dotace stejně jako filmy, divadelní představení nebo různé kulturní akce. Z právního hlediska je to velké vítězství pro všechny vývojáře, ale hráčů se tahle šťastná událost pravděpodobně zas tak moc zásadně nedotkne, pomineme-li, že vznikne více zajímavých indiovek a rozjede se pár nezávislých projektů.

Herní průmysl je několik let v krizi. Namítnete možná, že se her nikdy neprodávalo tolik a každý rok velká studia vychrlí desítky áčkových titulů s téměř maximálním hodnocením v recenzních. To ale absolutně nic neznamená. Největší problém tkví v povrchnosti celého odvětví. To že vám začnou při hraní slzet oči blahem je sice velká výhra, kam se ale poděl zajímavý příběh a unikátní živé postavy? Je fajn vidět obří bitvu, dnes už pomalu nerozeznatelnou od reality, ale tvůrci by si měli uvědomit, že s postavou, které se zhostím, strávím kolem 6-10 hodin a třeba já takovou dobu za pornoherce s charizma zaschlých zvratků na chodníku rozhodně hrát nechci.

Pornohvězdy v hlavní roli

Většina herních postav je buď svalnatý macho nebo v ženském případě prsatá topmodelka (Už v nich vidíte pornohvězdy?). Jejich osobnost je napsána dle šablony. Dost je to vidět u her studia BioWare (Dragon age, Mass Effect). Parťáci, doprovázející vás v herním světě, se od jednotlivých titulů kromě vzhledu, v moc věcech neliší. Vždy máte v partě blbého siláka, křivého „zloděje“, cynickou čarodějku/inženýrku atp. Pokud můžete ovlivnit chování vašeho avatara, můžete si vydat v dialozích jen cestou jedné z X připravených šablon. Některé jsou sympatičtější a pro mě třeba přijatelnější, jiné zas absolutně mimo. Pokud se nemůžete vejít do jedné z předem připravených škatulek, jenž by vám vyhovovala alespoň z části, tak se prostě s postavou nesžijete. Pro vývojáře je tak jednoduší osobnost tvořit podle známých klišé. Jak se říká, klišé je to co všichni dobře znají a funguje.

Ehm… jaký příběh?

To samé platí i o příběhu. Nevyžaduji nic epického a rozhodně nemusím zachránit celý vesmír a několik alternativních realit najednou. Stokrát radši bych se spokojil s komorním dramatem, s nímž jsem se nikdy na svém monitoru nebo televizi nesetkal. Vývojáři se spoléhají na jakýsi nefungující Golden Gate Bridge (osnova, podle které je napsána většina scénářů Hollywoodských filmů) a podle toho i jejich hra odsýpá.

Zajímavou postavu nedělají drsné hlášky a cool vzhled či trapné trauma z minulosti, ale unikátní charakterové rysy a zajímavé reakce na prostředí kolem sebe. Toho se mi poslední dobou ve hrách nedostává. Stejně tak kvalitního příběhu. Všechno je to jedno velké porno. Hned po půlhodině už vás téměř nic nepřekvapí. Je to podobné, jako když si pornoherečka odloží poslední kousek svého oděvu. Maximálně dojde k nějakému zvratu v příběhu (většinou několikrát viděném). Aneb – do místnosti dorazil další pornoherec (nová postava či odhalení skutečné role postavy) nebo odněkud vytáhli nějakou erotickou pomůcku (dostanete novou zbraň a herní principy se trochu změní).

Kdy bublina splaskne?

Tahle krize je z valné části způsobená příliš drahými herními projekty. Náklady na tvorbu áčkového titulu závratně stoupají. Dokonalejší technologie si žádají víc času na tvorbu a lidí v týmu. Aby se vše zaplatilo, musí být titul cílen na co nejširší masu. Stačí se kouknout na nejnavštěvovanější filmy v kinech a hned vás to trkne. Často se neschoduje s recenzemi kritiků a dobré či revoluční snímky propadají (dodnes nemohu rozdýchat propad Potomků lidí v kinech proti hloupé a extrémně výdělečné Noci v muzeu). Pokud skalní hráč dohrál několik desítek až stovek her, viděl téměř všechny nejčastěji používané prvky a na klišé je citlivější než sváteční pařan.

Při hraní dalšího „neotřelého“ titulu se až na audiovizuální stránku dostavuje jakési deja-vu. „Počkat tohle jsem už někde viděl/hrál.“ Stereotyp alespoň v mém případě se dostavuje rychleji a po jedné delší pauze titul odložím. Prostě nemám motivaci hru dohrát bez nějakého taháku. Příběh není nic extra, postavy mě štvou po první pronesené větě a na grafickou stránku a nabušené efekty si člověk hned zvykne.

Takové vysvobození z nechuti hrát něco nového jsou pro mě indiovky. Ty se kromě mobilů a tabletů šíří spíš u hardcore hráčů (nemluvím o casual hrách). Nemají krabicového distributora a digitální formou si hry pořizují spíše lidé, kteří mají hraní za koníček a ne jako instantní odreagovačku. Svátečního hráče se Steamem v mém okolí prostě neznám. Naše země je však v tomhle ohledu ještě dost konzervativní. Jistě se to ale časem zlepší. Viz. Elektronické knihy, jež jsou na západě standartem se také k nám pomalu dostávají. Podobné to bude i s digitálními distribucemi.

Herní trh se z téhle krize pravděpodobně vzpamatuje, až náklady na tvorbu AAA titulů překročí únosnou mez. To se může stát velmi brzy a nějaké větší studio se kvůli finančnímu neúspěchu třeba i položí. Finanční krize v tomhle případě sehraje asi také roli. Pak se možná začne přemýšlet i nad něčím jiným, než bombovou prezentací.

P.S.: Hry se budou dotovat jako umění. EU ale dotuje i porno viz. kauza s Feministickým pornem :-)

Posted in Hry, blogování, Úvaha
Tagged , , , , , | Leave a comment

Nepsavci jsou dva roky!

Je k nevíře, že tenhle projekt dokázal přežít dva dlouhé roky. Přiznám se, že radost je trochu kalená nesplněnými sliby, které jsem vám dal při příležitosti prvních nepsavcových narozenin. Z šesti optimisticky laděných předsevzetí v prvním výročním článku, předznamenávající světlou budoucnost jak mé kariéry, tak osobního blogu se nenaplnilo téměř žádné. Stručně řečeno – přešlapoval jsem na místě a snažil se najít opět chuť psát o všedních věcech.

Chytlo mě focení, natáčení filmů, básnění a hodně dalších koníčků, které odváděly zbytečně pozornost od mé vysněné novinářské profese. Navíc bylo první výročí blogu ve stínu zkoušek na Vyšší odborné škole publicistiky. Nic jsem nechtěl nechat náhodě a tak jsem šprtal a šprtal, až jsem se vpodstatě prošprtal do druhého ročníku hned po prvním semestru. S tím studijním nasazením jsem to zbytečně přehnal, přiznávám.

Bylo to v době, kdy mě škola velmi bavila a naplňovala. Druhý semestr už neproběhl tak idylicky, ale budiž, na další ročník jsem se přesto těšil jak dítě na Vánoce. O to horší jsem měl v září šok, kdy se začalo všechno kolem mé osoby poněkud hroutit. Odstěhoval jsem se trochu neplánovaně z bytu, škola mě začala upřímně řečeno srá… vadit (nebudu rozebírat proč) a práce trochu přibylo, takže jsem neměl tolik času ani na své zájmy.

Asi vám už začíná být jasné, že ve světle těchto událostí musel jít blog trochu do pozadí mých priorit. Články mi vychází celkem pravidelně a v solidním množství, ale jsou rozesety po všech možných magazínech a serverech. Momentálně píši téměř výhradně jen o hrách, což je pro mě malinko zklamání. Čekal jsem, že portfolio témat se výrazně rozšíří minimálně o filmy a divadlo.

Nebudu psát jako minule žádné předsevzetí a věštit světlé zítřky. To, že jsem si zaplatil hosting na další rok snad nejlépe dokazuje mé odhodlání s blogem něco udělat a nenechat ho zapadnout do zapomnění dějin. Neslibuji pravidelně publikované články, ani korektní či oku líbivé čtení. Nepsavec je a byl osobním blogem a to ať radši zahyne, než aby tomu tak nemělo být i v budoucnu!

Posted in Blbiny, O mně, blogování, Úvaha
Tagged , , , , | Leave a comment

Kniha jako nepřítel

Při přesunu z bytu do bytu mi nevyvstal pot na čele ani tak z představy stěhování hmotného nábytku, jako celé mé knihovničky. Ta je odpradávna narvaná k prasknutí knihami tak tlustými, že byste s nimi bez problémů rozmázli i mamuta, jako by byl jen pouhým komárem na parapetu okna.

Asi si řeknete, že není nic snadnějšího než naházet mou sbírku knih do kufru auta a odfrčet do nového obydlí. Omyl! Nepatřím mezi motoristy a v centru Prahy se s těmito samohyby jen velmi špatně přemisťuje. Nebýt tak pražského MHD, byl bych asi dočista v koncích.

Při tahání třetí várky mých drahocenných bichlí jsem poprvé v životě zatoužil po elektronické čtečce. Vize, že celé stěhování mé bibliotéky by bylo sfouknuto přesunem ani ne třistagramové krabičky, se zdála v danou chvíli velmi idylická. Udýchán, zpocen a ochromen bolestí celého těla, od obrovské zátěže jsem už neviděl nic nádherného na vůni papíru, šustění stránek při obracení listů ani usínání s knihou v objetí. Již teď se totiž děsím dne, kdy se má adresa bydliště opět změní a celou proceduru budu muset opakovat. Knihy, temně na mě zhlížejíc z polic už teď beze slov říkají, že se ani příště nedají přemísti zadarmo. Kniha jako nepřítel – snad jim po vydatném odpočinku odpustím a s chutí se do některé z nich začtu.

Posted in Fejetony
Tagged , , , , | 2 Comments

Letní Letná – COMPAGNIE XY – LE GRAND C

Poprvé v České republice se v rámci cirkusového festivalu Letní Letná představil akrobatický spolek Compagnie XY – Le Grand C. Snové představení bylo plné dechberoucí momentů, ale i dětské hravosti a vtipu.

Člověk byl odpočátku svého výskytu pevně přikován k zemi a ač se snažil sebevíc, tu mršku gravitaci dokázal porazit až v druhé polovině 19. stoleté za pomocí moderní techniky. Snad všichni lidé, tedy kromě akrofobiků, toužili v dětství po tom si volně zalétat v oblacích jako ptáci. Tento sen se však s přibývajícím věkem ztrácel, až byl nadobro pohřben v nitru těla dospělého člověka. Po zhlédnutí představení francouzského akrobatického spolku Compagnie XY – Le Grand C ve mně tento pocit ožil a probudil dětské touhu, jež jsem považoval dávno za ztracenou.

Představení přitom začalo velmi poklidně. Artisté ukolébali diváka pocitem, že se nebude jednat o nic světaborného. Prvních pět minut nepředvedli kromě pár stojek a přemetů téměř nic, nad čím by divák v úžasu ani nedutal. Dělali si srandu ze svého umění a spíše než akrobaty připomínali mimy či klauny. Pak to ale začalo. Těla se na sebe skládala do obrovských lidských pyramid a interpreti létali, jakoby nebyli vůbec svázáni zemskou gravitací. Dech se mi v mnohých chvílích úplně zastavil a já nevědomky úžasem tleskal, dokud mě nebolely dlaně na rukách.

Potlesk obecenstva neustával až na drobné přestávky do konce představení. Jen občas na rozptýlení husté atmosféry děsu z nebezpečných číšel, byly do programu vloženy komediální vsuvky. Ty oplývaly francouzským humorem. Ten ač někdy působil archaicky, fungoval. Během vystoupení bylo sehráno několik drobných příběhů s podtextem lásky, emancipace nebo klukovské hravosti. Křehké dívky dokázaly na zádech udržet i velkého muže, pár tančil v několikametrové výšce a muži měřili navzájem své síly.

Moderní cirkus ukazuje, že má šanci oslovit diváky i v 21. století, kde je klasické akrobatické umění pozvolna vytlačováno audiovizuální technikou a speciálními efekty. Lidské hranice se dají neustále překonávat a soubor Compagnie XY – Le Grand C je toho jasným důkazem. Zapomeňte na hrůzu českého cirkusu a zkuste navštívit Letní Letnou. Lístky jistě ještě nejsou vyprodány a festival trvá až do 4.9.2011.

Continue reading

Posted in Recenze, Report
Tagged , , | Leave a comment

Herní zombiemánie

Zombíci expandují napříč herními žánry. Naleznete je dokonce v titulech, kde byste uslintané mozkoužrouty s IQ těstovinového salátu opravdu nečekali. Snaží se snad vývojáři hráčům něco naznačit nebo má zombiemánie logické vysvětlení?

„Jen se na sebe vy hráči podívejte. Celé hodiny sedíte u počítače. Kůže vám zbělala a vaše těla si vesele kvasí a bobtnají. Možná byste měli vstát od svých nadupaných herních mašin a jít objevovat krásy reálného světa. Jen dejte bacha, ať na ulici nevyděsíte nějakou babku. Koukali jste se poslední dobou vůbec do zrcadla? Vypadáte jak oživlé mrtvoly!“ Je snad toto skryté poselství dobromyslných vývojářů, stojící za vývojem zombie her? Těžko! Kdo by se dobrovolně připravoval o zisk. Jde spíš o lenost a v neposlední řadě několik dekád trvající módní vlnu.

Neboť:

1.) Zombie pozná i malé dítě

Mají již několik desítek let nezměněný outfit. Liší se snad jen oblečením a tělesnými dispozicemi nakaženého jedince.

2.) Zabíjet zombie není neetické!

Zabít mrtvolu přeci není vražda. Navíc jsem to udělal v zájmu společnosti, která má na večer jiné plány, než skončit jako delikátní chuťovka. (Podobné morální dilema se odehrává v podvědomí většiny hráčů. Vědomi si toho být nemusí, ale faktem je, že se jim bude po zombie masakru lépe spát, než po střílením do bezbranných civilistů.)

3.) Zombie nedisponují strategickým myšlením

Proč se zbytečně programovat s geniální AI (umělou inteligencí). Naší mrtví přátelé, jsou přeci “úžasní“ nepřátelé a nikomu nepřijde divné, že vám sami nabíhají před hlaveň samopalu.

4.) Zabíjet zombie není rasistické

V dnešní době je asi jednodušší sepsat seznam věcí, které ještě můžeme říkat a psát, aniž bychom urazili nějakou menšinu či většinu, než seznam pravidel etického vyjadřování. Faktem, ale zůstává, že zabíjení zombie, ať už černých, bílých, zelených nebo světle žlutých nikomu nevadí. Můžete oponovat kauzou s Redident Evil 5 (humanistům se nelíbilo, že v Africe většinu vašich nepřátel tvoří černoši), ale tam se přece jednalo o jedince napadené inteligentním parazitem!

5.) Se zombie jde ruku v ruce jednoduchý příběh

Nemáte na dobrého scénáristu nebo nechcete unavovat hráče složitým a revolučním příběhem? Brakovejch zombie filmů je přece dostatek a dějová linka se kdykoliv může změnit na prostý útěk do evakuační zóny.

6.) Zombie zapadne téměř do každého herního světa

Co je živé, můžete také zezombifikovat. Tečka.

7.) Hráči milují zombie

Stejně jako většina hráčů, i autor tohoto článku miluje zombie a nejlépe, pokud jsou zasazené do postapokaliptického světa. Dobrých filmů a her je, ale překvapivě i přes velké množství vydaných titulů jako šafránu.

8.) Zombie se jen tak nepřejí

A ani hráči jimi nejsou přejeděni… tedy zatím. Obzvlášť na scéně indie her je zombie titulů opravdu mraky a další se objevují jako houby po dešti.

Skončí nikdy zombiemánie nebo naše milované mrtvé občany budeme vídat téměř všude? Dokud herní průmysl neprojde jakousi obměnou a distributorům se nebude vyplácet investovat jen do osvědčených herních značek a mechanismů, tak asi těžko. Stejně jako teď v kinech letí 3D, poletí i zombie hodně, hodně, ale opravdu hodně dlouho a to minimálně do doby, než nikdo objeví novou dojnou krávu.

P.S.: Poslední dobou si užívám skvělou zombie hru Atom zombie smasher. Pokud vše půjde dobře, tak se v pátek objeví na Rootu recenze.

Posted in Hry, Úvaha
Tagged , , , | Leave a comment