Ahoj, jsem Helmut - opravář komínů.
Od května minulého roku jsou dle amerického federálního fondu hry považované za umění. Stručně řečeno, mají právo na dotace stejně jako filmy, divadelní představení nebo různé kulturní akce. Z právního hlediska je to velké vítězství pro všechny vývojáře, ale hráčů se tahle šťastná událost pravděpodobně zas tak moc zásadně nedotkne, pomineme-li, že vznikne více zajímavých indiovek a rozjede se pár nezávislých projektů.
Herní průmysl je několik let v krizi. Namítnete možná, že se her nikdy neprodávalo tolik a každý rok velká studia vychrlí desítky áčkových titulů s téměř maximálním hodnocením v recenzních. To ale absolutně nic neznamená. Největší problém tkví v povrchnosti celého odvětví. To že vám začnou při hraní slzet oči blahem je sice velká výhra, kam se ale poděl zajímavý příběh a unikátní živé postavy? Je fajn vidět obří bitvu, dnes už pomalu nerozeznatelnou od reality, ale tvůrci by si měli uvědomit, že s postavou, které se zhostím, strávím kolem 6-10 hodin a třeba já takovou dobu za pornoherce s charizma zaschlých zvratků na chodníku rozhodně hrát nechci.
Pornohvězdy v hlavní roli
Většina herních postav je buď svalnatý macho nebo v ženském případě prsatá topmodelka (Už v nich vidíte pornohvězdy?). Jejich osobnost je napsána dle šablony. Dost je to vidět u her studia BioWare (Dragon age, Mass Effect). Parťáci, doprovázející vás v herním světě, se od jednotlivých titulů kromě vzhledu, v moc věcech neliší. Vždy máte v partě blbého siláka, křivého „zloděje“, cynickou čarodějku/inženýrku atp. Pokud můžete ovlivnit chování vašeho avatara, můžete si vydat v dialozích jen cestou jedné z X připravených šablon. Některé jsou sympatičtější a pro mě třeba přijatelnější, jiné zas absolutně mimo. Pokud se nemůžete vejít do jedné z předem připravených škatulek, jenž by vám vyhovovala alespoň z části, tak se prostě s postavou nesžijete. Pro vývojáře je tak jednoduší osobnost tvořit podle známých klišé. Jak se říká, klišé je to co všichni dobře znají a funguje.
Ehm… jaký příběh?
To samé platí i o příběhu. Nevyžaduji nic epického a rozhodně nemusím zachránit celý vesmír a několik alternativních realit najednou. Stokrát radši bych se spokojil s komorním dramatem, s nímž jsem se nikdy na svém monitoru nebo televizi nesetkal. Vývojáři se spoléhají na jakýsi nefungující Golden Gate Bridge (osnova, podle které je napsána většina scénářů Hollywoodských filmů) a podle toho i jejich hra odsýpá.
Zajímavou postavu nedělají drsné hlášky a cool vzhled či trapné trauma z minulosti, ale unikátní charakterové rysy a zajímavé reakce na prostředí kolem sebe. Toho se mi poslední dobou ve hrách nedostává. Stejně tak kvalitního příběhu. Všechno je to jedno velké porno. Hned po půlhodině už vás téměř nic nepřekvapí. Je to podobné, jako když si pornoherečka odloží poslední kousek svého oděvu. Maximálně dojde k nějakému zvratu v příběhu (většinou několikrát viděném). Aneb – do místnosti dorazil další pornoherec (nová postava či odhalení skutečné role postavy) nebo odněkud vytáhli nějakou erotickou pomůcku (dostanete novou zbraň a herní principy se trochu změní).
Kdy bublina splaskne?
Tahle krize je z valné části způsobená příliš drahými herními projekty. Náklady na tvorbu áčkového titulu závratně stoupají. Dokonalejší technologie si žádají víc času na tvorbu a lidí v týmu. Aby se vše zaplatilo, musí být titul cílen na co nejširší masu. Stačí se kouknout na nejnavštěvovanější filmy v kinech a hned vás to trkne. Často se neschoduje s recenzemi kritiků a dobré či revoluční snímky propadají (dodnes nemohu rozdýchat propad Potomků lidí v kinech proti hloupé a extrémně výdělečné Noci v muzeu). Pokud skalní hráč dohrál několik desítek až stovek her, viděl téměř všechny nejčastěji používané prvky a na klišé je citlivější než sváteční pařan.
Při hraní dalšího „neotřelého“ titulu se až na audiovizuální stránku dostavuje jakési deja-vu. „Počkat tohle jsem už někde viděl/hrál.“ Stereotyp alespoň v mém případě se dostavuje rychleji a po jedné delší pauze titul odložím. Prostě nemám motivaci hru dohrát bez nějakého taháku. Příběh není nic extra, postavy mě štvou po první pronesené větě a na grafickou stránku a nabušené efekty si člověk hned zvykne.
Takové vysvobození z nechuti hrát něco nového jsou pro mě indiovky. Ty se kromě mobilů a tabletů šíří spíš u hardcore hráčů (nemluvím o casual hrách). Nemají krabicového distributora a digitální formou si hry pořizují spíše lidé, kteří mají hraní za koníček a ne jako instantní odreagovačku. Svátečního hráče se Steamem v mém okolí prostě neznám. Naše země je však v tomhle ohledu ještě dost konzervativní. Jistě se to ale časem zlepší. Viz. Elektronické knihy, jež jsou na západě standartem se také k nám pomalu dostávají. Podobné to bude i s digitálními distribucemi.
Herní trh se z téhle krize pravděpodobně vzpamatuje, až náklady na tvorbu AAA titulů překročí únosnou mez. To se může stát velmi brzy a nějaké větší studio se kvůli finančnímu neúspěchu třeba i položí. Finanční krize v tomhle případě sehraje asi také roli. Pak se možná začne přemýšlet i nad něčím jiným, než bombovou prezentací.
P.S.: Hry se budou dotovat jako umění. EU ale dotuje i porno viz. kauza s Feministickým pornem 
