Jedná se pouze o ilustrační obrázek.
„Jsem prostitutka!“ Vyhrkla v rozpacích dívka sedící naproti mně. Bylo vidět, že se trochu ostýchala, ale instrukce ze sluchátek byly neúprosné. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát a nevystoupil tak ze své role. Seděl jsem totiž v kavárně divadla Komedie a byl součástí inscenace Etiquette.
Jedná se o divadelní představení uvedené poprvé před 5 lety v New Yorku. Za tu dobu se hrálo v několika světových metropolí až konečně mezi 16. a 22. dubnem roku 2012 dorazilo do Prahy. Asistentka v jedné z určených kaváren vám vydá sluchátka a vy spolu s vaším partnerem jste instruováni hlasy, jak se v daný okamžik máte chovat. Na krátký čas, zhruba půl hodiny, se tak vtělíte do jedné ze dvou připravených rolích.
Leták varoval, že divadelní představení je vhodné pro pár muž / žena. Co jsem měl ale dělat, když se na mě skoro všechny slečny vykašlaly a já byl ponechán na pospas organizátorům akce. V pátek večer mi přišel tajemný email: „Máte štěstí, jeden člověk nám přebývá. Inscenaci proto sehrajete s námi zvolenou dámou.“ Co vám budu povídat, znělo to děsivě a když jsem šel následujícího dne na místo setkání, cítil jsem se jako na rande naslepu. Není divu, že jsem před tím do sebe pro jistotu hodil 2 deci vína na uvolnění.
Na místě jsem byl asi 20 minut před začátkem inscenace. Viděl jsem tedy závěr jednoho sehraného představení, které bylo pro obyčejného nicnetušícího návštěvníka téměř neviditelné. Jediné co prozrazovalo, že se daní lidé účastní Etiquetty byla sluchátka na jejich uších. Ke hře využívali několik nenápadných rekvizit jako bloček, sklenice vody a figurky. Ty dokonale zapadaly do kavárenského prostředí. Oba aktéři tak nedostali cejch „herců“ a nebyla na ně upoutána zbytečná pozornost, zda-li vůbec nějaká.
Dočasní herci skončili, poděkovali si a asistentka začala vyhlížet další účastníky. Ještě před tím než jsem k ní přišel a předložil vstupenku, mi cestu zatarasila drobná slečna s rudými vlasy. Evidentně se s přihlížející organizátorkou znala a začala se s ní přátelsky bavit. Po několika dlouhých minutách plných rozpaků mi došlo, že se jedná o mou partnerku. Stejně jako já měla nervy a evidentně se ještě malinko styděla. Ani jsme se nepředstavili a rovnou hupli do svých rolích.
„Sedíte v kavárně. Pomalu se rozhlédněte kolem. Proti vám sedí neznámá slečna, říkejme jí B. Podívejte se na ní a usmějte se.“ Něco podobného jste slyšeli ve sluchátkách. „Opakujte po mně. Čtu Ibsena. Kdo jste? Co tu děláte?“ Byl jsem jen loutka, kterou vede loutkář. Ten byl nahraný v několika jazykových mutacích na iPodu a občas měly jeho instrukce až nemilosrdně rychlé tempo.
Aktivně jsem využíval rekvizity na stole, dotýkal se objektu B a dokonce na něj kapal i vodu. U této fáze jsem měl obzvlášť nahnáno, protože jsem nevěděl, zda je s mým jednáním slečna dopředu obeznámena a nevyloží si ho nějak špatně. Fígl byl v tom, že každý z nás slyšel jen část příběhu a vnímal ho malinko jinak. Mám dokonce takové podezření, že jsme sem tam dostávali instrukce, jenž vedly cíleně k nedorozuměním. Určitě by bylo zajímavé představení prožít i z pohledu druhého charakteru, tím by ale Etiquette ztratila svou tajemnou atmosféru a koneckonců, nevím zda bych se dokázal vcítit do role ženy – prostitutky.
Po skončení jsme si zatleskali a já se slečny zeptal, zda si se mnou nechce na chvíli sednout stranou a popovídat si o zážitku, jenž jsme právě spolu prožili. „Jmenuji se Tereza,“ podala mi ruku. Nové představení začalo…
.
